Je ideální partner skutečně to, co chceme?

20.12.2008 13:46

 

Otázka, jakých vlastností si ceníme u potenciálního partnera, není mezi blízkými přáteli úplně neobvyklým předmětem hovoru. Občas nás potom překvapí, když nám někdo z našich přátel představí svého vyvoleného, který příliš neodpovídá obrazu, o němž jsme slýchávali. Nedávno uveřejněný výzkum Petera Todda, Larse Penkeho a jejich kolegů ukazuje, že se preference nemusejí shodovat se skutečným výběrem partnera.

 

Přejeme si partnera podobného, jako jsme my

Některé předchozí výzkumy ukázaly, že v preferencích pro vlastnosti u dlouhodobého partnera hraje největší roli vzájemná podobnost. Zdá se, že si přejeme mít partnery s podobnými partnerskými kvalitami a v podobné míře, jako máme sami. Výsledky těchto studií vznikly srovnáním toho, jak vnímáme své vlastní partnerské charakteristiky, s charakteristikami preferovanými u potenciálního partnera. Šlo především o vlastnosti, jako jsou fyzická atraktivita, aktuální finanční status, budoucí finanční status, sociální status, zdraví, touha po dětech a rodičovské kvality. Zjišťovaly se pomocí dotazníku u téměř tisícihlavého souboru respondentů.

 

Pokud by těmto preferencím odpovídal reálný výběr partnera, vrhalo by to poněkud nepříjemné světlo na některé evolučně-psychologické hypotézy, podle nichž se – zjednodušeně řečeno – očekává, že muži budou hledat mladé, věrné a vysoce atraktivní ženy na vrcholu plodnosti a ženy zase muže zajištěné a s vysokým statusem.

 

Odpovídají vybraní partneři tomu, co jsme si přáli?

Znamená to ale, že těmto preferencím budou odpovídat vybraní partneři? Klást rovnítko mezi preference a skutečný výběr se zdá být zjednodušené. Důvodů je hned několik. Svou roli zde sehraje jistě i prostá přítomnost jiných příslušníků téhož pohlaví v našem okolí, která vytváří napětí v soupeření o příslušníky opačného pohlaví. Jinými slovy ten, koho si přejeme, je pro nás nedosažitelný. Rozdíl mezi preferencemi a reálným výběrem může být navíc způsoben tím, že lidé nemají požadavky na ideálního partnera předem jasně formulované, a snaží se je tedy vymýšlet až ve chvíli, kdy je jim položena otázka nebo jsou postaveni před možnost výběru. A v neposlední řadě je tu ještě jedno vysvětlení pocházející z evoluční psychologie: mohlo by být výhodné, kdyby naše mysl byla „naprogramována“ na poskytování „špatných odpovědí“ a dokázala tím oklamat soky, potenciální partnery, a dokonce i sebe samu.

 

 

Výzkum rychlého rande

Todd se svým týmem věří, že nejlepší cestou jak zkoumat reálné partnerské preference je soustředit se na chování lidí při procesu výběru partnera „naživo“. K zodpovězení výše uvedené otázky proto využili fenomén „rychlého rande“, který se stává velmi populárním. Obvykle pořadatelská firma zorganizuje setkání skupiny asi 20 lidí hledajících partnera. Skupiny jsou často rozděleny podle věku a jiných demografických údajů; sezení by se měl účastnit podobný počet mužů a žen. V jeho průběhu se každá žena setká s každým z mužů na několikaminutový rozhovor (nejčastěji 3–7 minut). Účastníci si zaznamenávají, se kterým z účastníků by se chtěli setkat v budoucnu, a pokud je zájem oboustranný, je jim umožněna další schůzka.

 

Autoři studie využili služeb seznamovací agentury a rozeslali jejím klientům (kteří dostali za účast ve studii slevu na seznamovací sezení) dotazníky ohledně vlastních kvalit a vlastností preferovaných u partnera. Opět šlo o oblasti, jako je fyzický vzhled, zdravotní stav, majetkové poměry, vztah k rodinnému životu apod. Celkem 21 žen a 26 mužů se několik dní po vyplnění dotazníků zúčastnilo „rychlého rande“. Analýza dotazníků na preference podporovala výsledky předchozího výzkumu. Jak muži, tak ženy uváděli charakteristiky preferovaného partnera podobné svým vlastním a na podobné úrovni, jakou měli sami.

 

Reálný výběr fungoval odlišně

Reálný výběr však fungoval velmi odlišně. Charakteristiky (sebehodnocení) žen, které si muži vybrali, naprosto neodpovídaly předem zapsaným preferencím mužů, ba ani tomu, jak muži vnímali sebe sama. Jejich výběr byl ovlivněn převážně fyzickou atraktivitou dané ženy. Muži byli oproti ženám méně vybíraví a zvali na schůzku v průměru dvakrát více žen, než zvaly ženy mužů. Méně atraktivní muži navíc zvali na schůzku více žen než ti, kteří vnímali sami sebe jako atraktivnější.

 

Také ženy si vybíraly muže poměrně odlišné od uváděných preferencí. Při jejich výběru hrálo roli především hodnocení celkové vhodnosti pro partnerství, určované jako průměr v rámci všech hodnocených charakteristik. Ženy si zřejmě jsou vědomy, že jejich fyzická atraktivita významně ovlivňuje jejich hodnocení coby potenciálních partnerek, a vybírají si tedy pouze malé množství mužů, kteří mají navíc partnerské kvality podobné jako ony samy. Neprokázalo se však, že by ženy, které se vnímají jako méně atraktivní, oslovovaly více mužů než ženy vysoce atraktivní.

 

Vybíravé ženy a soupeřící muži

Nejvýznamnější předpovědní hodnotou při výběru partnera jak u mužů, tak u žen byla – v kontextu „rychlého rande“ – ženská atraktivita. Výsledky výzkumu v podstatě podporují stařičkou Darwinovu teorii „o vybíravých ženách a soupeřících mužích“, i když se zdá, že lidé sami o sobě říkají (a také dělají) něco zcela jiného. Je však možné, že výběr partnera v kontextu rychlého rande nemusí být synonymem pro výběr dlouhodobého partnera a může odrážet poněkud odlišné motivace účastníků experimentu. Autoři studie pokračují ve výzkumu a účastníci studie budou sledováni i v průběhu dalšího roku, což umožní odhalit reálný dopad výběru partnera na možnost vzniku skutečného partnerství a na jeho stabilitu. V zmíněném článku je navíc analyzována pouze část experimentálního souboru a na výsledky rozsáhlejšího souboru respondentů se tak můžeme těšit již v dohledné době. (Todd et al., Proc. Nat. Ac. Sci. 104, 15011–15016, 2007; doi_10.1073_pnas.0705290104)

zdroj: http://www.vesmir.cz/clanek.php3?CID=7498

—————

Zpět